Čtu už podruhé knížku Chatrč od Paula Younga – příběh muže jménem Mack, jenž se vydal na místo spojené s jeho nejhoršími vzpomínkami, na místo, kde byly nalezeny důkazy o tom, že jeho dceru pravděpodobně někdo zavraždil. Rozhodl se tak na základě vzkazu, který vypadal, jako by byl od Boha. Přes všechny pochybnosti a obavy se vypravil do staré rozpadlé chatrče, kde následně zažil víkend, který mu změnil život. Setkal se s Bohem tváří v tvář.

Když jsem knížku četla poprvé, hodně mě oslovila. Ta proměna, kterou hlavní postava procházela během svého pobytu v chatrči, přijetí Boží vůle, smíření… věděla jsem, že se k této knize ještě určitě vrátím. A bylo to mnohem dřív, než jsem si myslela. O několik dní později někdo zavraždil mého kamaráda i s celou rodinou, a tak jsem prožívala celý ten příběh znova a na vlastní kůži. Bylo tak těžké pozvat Boha do všech těch pocitů, které jsem měla hluboko v srdci. Nerozuměla jsem tomu.

A takovou chatrč máme v sobě asi všichni. :) Něco, na co si nenecháme sáhnout, protože si s tím nevíme rady a bojíme se, že když se někomu otevřeme, bude to bolet. Tak to všechno dusíme v sobě a doufáme, že tu úzkost něco přebije, že zapomeneme. Někdy se to na čas daří…

Ale kdo povolanější než Bůh by měl vstoupit do našich nejhorších obav, největších nočních můr, nesnesitelné bolesti a zármutku? On se omezil nejvíc, jak mohl, stal se člověkem a žil pozemský život stejně jako my, prožíval úzkost stejně jako my… kdo jiný by nám měl tolik rozumět? Kdo jiný by nás měl uzdravit a naplnit naše srdce pokojem a novou nadějí? Mack nazýval Boha během svého pobytu v chatrči Taťkou, nechme Boha být Taťkou i v našem životě! :) Taťkou, který s námi všechno prožívá, stará se o nás a vždycky ví, co dělá.

On se nevnucuje, ale přijde vždycky, když Ho pozveme. A nepochybně Mu to dělá obrovskou radost, když se k Němu obrátíme :)

Tak zvěme Taťku do všech situací ve svém životě – ať už radostných, nebo bolestných. Neexistuje nic, s čím by si nevěděl rady, do čeho by odmítl vstoupit nebo co by nedokázal uzdravit.