Ronnie_blog

Ráda si věci plánuju dopředu. Nějak mi nevadí, že téměř nikdy nic nedopadne podle mých jasných představ, stejně to dělám znova a znova. Poslední dobou se aspoň snažím Boha do svých plánů zvát, ale nechat Ho působit tak, aby něco změnil, aby nebylo na sto procent po mém - to už tak jednoduché není. Když už se mi podaří začít modlitbu chválami nebo aspoň poděkováním, trvá to pár vteřin a hned pak spustím svůj nekončící seznam proseb. Hodně času trávím myšlenkami o budoucnosti a říkám si, na co ten Bůh pořád čeká, já mám přece jasnou představu o tom, co chci a tolik se za to modlím. A Bůh je dobrý a chce pro mě jen to nejlepší, tak mi to přece musí splnit. Vždyť Bůh mě miluje! ...A to je právě to, na co tak často zapomínám. Zatímco neustále vymýšlím, jak to všechno v budoucnu bude, vymýšlím plány A - Z (pro jistotu, kdyby A - Y selhaly), zapomínám, že Bůh mě tak moc miluje! Copak tomu nevěřím? 

Věřit, že mě Bůh miluje, pro mě znamená odevzdat se Jeho lásce a nepotřebovat mít věci zdánlivě pod kontrolou. Protože Jeho láska je větší než moje obavy z budoucnosti, je větší než všechny pochybnosti, nejistota, než všechny moje plány. Bůh touží po vztahu s člověkem a my máme jediný úkol - uvěřit. Uvěřit, že nás miluje tak moc, že se nemusíme bát mu všechno svěřit, důvěřovat a nechat se Jeho láskou obejmout. :-)