Dnes jsem byla poprvé na praxi na doučování jednoho chlapce (jednalo se spíše o domluvu, kdy a co budu chodit doučovat.). Spolužáci, kteří už mají první setkání se svým žákem za sebou, mi říkali, že je to v pohodě, tak jsem zamířila na určenou adresu bez nervozity či nějakých obav. Vzhledem k tomu, že rodina, do níž mám pravidelně chodit doučovat, bydlí v části Brna, kde žijí většinou lidé sociálně slabší, tak trochu jsem věděla, co čekat. Ale nijak mě to neznepokojovalo.

V bytě, v němž rodina bydlí, byl dost nepořádek a všichni byli shromážděni v jednom pokoji, někteří zrovna jedli, jiní jen tak seděli a neypadalo to, že by zaregistrovali můj příchod. Neměla jsem si kam odložit věci a nebylo mi nabídnuto ani místo na sednutí, rozhodně se nedalo říct, že bych se tam cítila příjemně. Chlapec většinou na mé otázky odpovídal pouze slovy ano/ne, ostatní řešili úplně jiné věci. Domluvili jsme se tedy jen na základních věcech, podepsali smlouvu a já do 15 minut odešla.

Cestou domů mi v hlavě vyvstala myšlenka: když vidím, v čem je to dítě vychováváno, budou moje snahy něco mu předat vůbec k něčemu? Z našeho krátkého rozhovoru jsem vyrozuměla, že je mu jedno, co ho budu doučovat, je mu jedno i to, kdy budu chodit doučovat, protože on vlastně nikam nechodí a bývá doma, když nemá školu. Tak nějak mi přišlo, že je mu jedno skoro všechno. A stejný pocit jsem měla i u ostatních členů rodiny. Tak má to cenu?

Samozřejmě, že to má cenu. A když tak nad tím přemýšlím, jsem za tuto příležitost vlastně vděčná.

Čím jsem si zasloužila skvělou rodinu, zázemí, možnost studovat to, co chci, svůj talent, koníčky, přátele...? To vážně nevím. Každému z nás byly dány nějaké hřivny, ne proto, abychom se měli dobře, udělali kariéru, zabezpečili se do konce života a pak si to všechno jen tak "užívali". Život není o tom "ukrást si" to, co nám bylo dáno, jen pro sebe, ale máme mít otevřená srdce potřebám druhých. A jestli já skrze Boží působení mám příležitost alespoň zkusit tomu chlapci dát něco, co mu chybí, třeba ukázat i jiný pohled a přístup, pak za tuto příležitost děkuji. Je třeba se začít dívat nejen před sebe, na svoje sny a ambice, ale také kolem sebe a být tu pro druhé. Máme se navzájem a na to je třeba neustále myslet. Vždyť i já často potřebuji své přátele, aby doplnili to, co mi zrovna chybí.

Není to jednoduché - kolikrát se v lidech zklameme, stále znova a znova...ale nevzdávejme to, Bůh to s námi taky nikdy nevzdává. A nezapomínejme, že každým okamžikem máme být za co vděční.