Svůj poslední článek jsem psala o tom, jak se nemusíme hned cítit provinile, když se někdy "neodmodlíme" svou denní dávku Otčenášů. Všichni občas potřebujeme "vypnout" a děláme to každý po svém, chceme si prostě udělat radost. Psala jsem o tom, že je třeba i do těchto činností Boha zvát a vidět v nich milujícího Otce. Nechat Ho, aby byl v každém okamžiku bez ohledu na to, jak se cítíme. 

Tím jsem ale rozhodně nechtěla pochybovat o důležitosti a obrovské síle modlitby. Jako malá jsem modlení před spaním brala jako povinnost, kterou když nesplním, tak se na mě Taťka v nebi bude zlobit. A že mě slyší, jen když odříkávám Otčenáš. Proto jsem asi taky měla potřebu předchozí článek napsat. 

K pravidelné modlitbě, která se však nestane pouhou rutinou, si musí najít cestu každý z nás sám. Někdy je strašně těžké vytrvat. Když Bůh neodpovídá a je najednou tak vzdálený, když Ho přestávám vidět jako milujícího Otce...pak si musím stále dokola opakovat: Věřím Ti! Nechápu, ale věřím Ti...

Já osobně jsem velký fanda střelných modliteb. Když jezdím ráno do školy, modlím se za šalinu - za všechny lidi, kteří z ní už vystoupili, za ty, kteří zrovna cestují se mnou a za všechny, kteří do ní teprve nastoupí. Nebo když vidím bezdomovce, postižené...když procházím kolem lidí, kteří se hádají... je to krásný pocit i pro mě svěřit tohoto konkrétního člověka Bohu a říct: "Prosím, postarej se o něj."

Modlitba za členy rodiny, kamarády - to je teprv síla! Lidi, které mám tak ráda - a já je můžu svěřit Všemohoucímu a Milujícímu, jenž se jich ujme. A to není málo, přitom mě to nic nestojí. V mnohých těžkostech svým bližním nemůžu pomoct. Ráda bych, ale nevím jak. Věřím však, že upřímná modlitba má mnohem větší váhu, než jí často přikládáme. "Když už nic, tak se za něj aspoň pomodlím...". Vždyť to by mělo být to první, co uděláme, než se začneme snažit zachránit situaci vlastními silami.

Modlitba pro mě znamená jistotu. Ať už se modlím za cokoliv, vím, že to dopadne dobře. Třeba ne tak, jak bych si přála nebo očekávala, ale jak rozlišujeme dobro a zlo? Podle toho, co je nám v daný okamžik příjemné/nepříjemné? Jak se v danou chvíli cítíme? Je v tom přece mnohem mnohem víc :) Vždyť jak se píše v Bibli - naše poznání je jen částečné. Na závěr připojím větu, kterou určitě znají posluchači Tomáše Kluse :) 

"...a padne hvězda, zkus si přát jediné - to, aby dopadla dobře."