Asi v každém zkouškovém přijde krize, a tak jsem již od konce listopadu očekávala tu chvíli, kdy si s kafem a kilem čokolády sednu k noťasu a začnu hledat práci pro případ, že by to nevyšlo. Tentokrát to bylo jiné. Jednoho středečního večera právě na konci listopadu, kdy se blížil zápočtový týden a všechny deadliny, zazvonil telefon. Volala sestřička z Nemocnice u sv. Anny, že tam před chvílí přivezli maminku. Nic víc neřekla, jen že si máme zavolat cca za hodinu, až budou hotová vyšetření. Doma jsem v tu chvíli byla s oběma sourozenci a tušili jsme, o co jde. Mamka si šla zaběhat do parku, který máme před domem, a protože už se párkrát stalo, že špatně došlápla a pak nějakou dobu kulhala, říkali jsme si, že je to pech, ale zároveň jsme si tak trochu dělali srandu, že aspoň nebude pořád někam běhat. 

Když jsme se ani po dvou a půl hodinách nedozvěděli víc než to, že mamka v tom parku upadla a je stále na vyšetřeních, rozhodli jsme se s taťkou a bráchou do nemocnice zajet osobně. Sestra zůstala doma - bylo nám řečeno, že je možné, že nám maminku pošlou sanitkou ještě večer. 

Teď to zkrátím. V nemocnici nás posílali všude možně a když jsme tam už skoro hodinu bloudili, přišel telefonát z domu. Krvácení do hlavy, prasklá lebeční kost. Všichni jsme zmlkli a přemýšleli, co nejhoršího se vůbec může s touhle diagnózou stát. 

Za mamkou nás ten večer ještě pustili na JIPku - byla už při vědomí, pomlácená a vystrašená. Přes noc se mělo ukázat, jestli bude nutná operace hlavy a ona se strašně bála, že se přes tu noc něco stane. 

Domů jsme se dostali před půlnocí a než se mi podařilo usnout, v slzách jsem prosila Boha, ať je tam s ní, ať se nebojí. Taky jsem mu řekla pár sprostých slov a že sice vůbec nechápu, co to má znamenat...ale prosím o jediné - buď tam s ní.

Další den ráno mě probudil telefonát taťky se strejdou doktorem, který do nemocnice přijel. Prý se to nezhoršuje a operace snad nebude nutná. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.

Když nám maminku propustili do domácí péče, musela pořád jen ležet. Bylo to v době již zmiňovaných deadlinů, zápočtů a předtermínů, ale tentokrát jsem se tímhle obdobím nijak zvlášť nestresovala. Počítala jsem s tím, že budu muset spoustu předmětů dodělávat v lednu, protože péče o mamku a domácnost byla pro nás všechny časově náročná. Byla jsem ale hrozně ráda, že ji máme doma, takže ač jsem se snažila zachránit ve škole to, co šlo, mamce jsem chtěla věnovat veškerou energii, všechno ostatní bylo vedlejší, i kdyby mě měli z té školy třeba vyhodit.

K mému údivu jsem zápočťák zvládla docela dobře - většinu předmětů jsem dala ani nevím jak a ty, které ne, jsem zvládla v lednu v opravných termínech, které původně ani neměly být vypsány. Je těžké tady teď popsat, jak jsem v průběhu všech zkoušek cítila Boží blízkost a pomoc způsoby, které bych si ani nedokázala představit. On to všechno naplánoval do detailu tak, abych to zvládla a zároveň se ze všeho nezbláznila. Chci se s vámi podělit o tu zkušenost, že pokud jdete naplno do něčeho, o čem jste přesvědčeni, že je to správné, i kdyby vás to mělo hodně stát, a zároveň to všecko odevzdáváte Bohu, on se postará. 

S vědomím, kolik lidí se za nás modlí a myslí na nás, jsem věděla, že to zvládnem. A taky že jo, zkouškové mám za sebou a mamka teď zrovna užívá vypsaných vycházek. Takže nebojte! On nás v tom nikdy nenechá samotné, i když to třeba hned nevidíme. :)