Na Zelený čtvrtek vždycky míváme s naším spolčem Sederovou večeři na faře. Sešlo se nás letos osmnáct a byl to moc krásný večer - jídlo bylo vynikající a ten společně prožitý čas má pro mě vždycky velkou sílu. Před jedenáctou hodinou večer se část z nás přemístila do kostela na adoraci, ale moc dlouho jsme tam nepobyli, protože se kostel otevírá každou hodinu a my jsme se úplně necítili na to být zamčení ve tmě až do půlnoci. 22:57 - 22:59 jsme tedy adorovali a naše další kroky směřovaly do nedaleké hospody na zelené pivo. Tam už na nás čekali někteří farníci, zjevně v dobré náladě. Jeden z nich je člověk, který není pokřtěný, ale do kostela chodí se svou manželkou a dětmi, pomáhá, co to jde a je nedílnou součástí husovické farnosti. Letos se poprvé aktivně účastnil obřadu mytí nohou a já jsem do něj rýpala, že jsem viděla, jak si tam vepředu pořád z něčeho dělal srandu. On tomu ještě nasadil korunu - sundal si botu a hrdě nám všem ukázal, jak si lakem na nehty namaloval na palec u nohy smajlíka. V duchu jsem si říkala, že ten náš kněz musí být nadčlověk, že zachoval vážnou tvář.
Takhle jsme se bavili skoro do půlnoci a já jsem se pak ještě s pár lidmi rozhodla, že se hecnem a půjdem na tu hodinu do kostela. Když jsme odcházeli z hospody, náš bavič mě chytil za ruku a najednou na pár vteřin zvážněl. Poprosil mě, jestli bych za něj Bohu nepoděkovala. Za jeho sestru, u které se něco důležitého vyřešilo, a za něj - za jeho rodinu a tak.
Těchto pár vteřin pro mě bylo velkým požehnáním. Poslední dny trávím nejvíc času učením, moc mi to nejde a pořád dokola si opakuju, jestli to všechno vůbec k něčemu je. Nepřipadala jsem si užitečná a ta slova mě moc povzbudila. Děkovala jsem Bohu za něj i za to, že můžu něco tak krásného zprostředkovat člověku, který svůj vztah k Bohu zřejmě hledá. Za to, že se za něj můžu modlit. Za to, že nám Bůh dal jeden druhého, za to, že se vzájemně potřebujeme.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.