Na Zelený čtvrtek vždycky míváme s naším spolčem Sederovou večeři na faře. Sešlo se nás letos osmnáct a byl to moc krásný večer - jídlo bylo vynikající a ten společně prožitý čas má pro mě vždycky velkou sílu. Před jedenáctou hodinou večer se část z nás přemístila do kostela na adoraci, ale moc dlouho jsme tam nepobyli, protože se kostel otevírá každou hodinu a my jsme se úplně necítili na to být zamčení ve tmě až do půlnoci. 22:57 - 22:59 jsme tedy adorovali a naše další kroky směřovaly do nedaleké hospody na zelené pivo. Tam už na nás čekali někteří farníci, zjevně v dobré náladě. Jeden z nich je člověk, který není pokřtěný, ale do kostela chodí se svou manželkou a dětmi, pomáhá, co to jde a je nedílnou součástí husovické farnosti. Letos se poprvé aktivně účastnil obřadu mytí nohou a já jsem do něj rýpala, že jsem viděla, jak si tam vepředu pořád z něčeho dělal srandu. On tomu ještě nasadil korunu - sundal si botu a hrdě nám všem ukázal, jak si lakem na nehty namaloval na palec u nohy smajlíka. V duchu jsem si říkala, že ten náš kněz musí být nadčlověk, že zachoval vážnou tvář.

Takhle jsme se bavili skoro do půlnoci a já jsem se pak ještě s pár lidmi rozhodla, že se hecnem a půjdem na tu hodinu do kostela. Když jsme odcházeli z hospody, náš bavič mě chytil za ruku a najednou na pár vteřin zvážněl. Poprosil mě, jestli bych za něj Bohu nepoděkovala. Za jeho sestru, u které se něco důležitého vyřešilo, a za něj - za jeho rodinu a tak. 

Těchto pár vteřin pro mě bylo velkým požehnáním. Poslední dny trávím nejvíc času učením, moc mi to nejde a pořád dokola si opakuju, jestli to všechno vůbec k něčemu je. Nepřipadala jsem si užitečná a ta slova mě moc povzbudila. Děkovala jsem Bohu za něj i za to, že můžu něco tak krásného zprostředkovat člověku, který svůj vztah k Bohu zřejmě hledá. Za to, že se za něj můžu modlit. Za to, že nám Bůh dal jeden druhého, za to, že se vzájemně potřebujeme.