Ke sportu mám blízko už odmalička - když jsme se jako děti naučili ujít pár metrů bez pádu, rodiče nás přihlásili do běžkařského oddílu a tím to všechno začalo. První závody naší věkové kategorie většinou vyhrál ten, kdo se zvládl dokutálet do cíle, o pár let později jsme to už ale brali vážněji, tréninků i soustředění přibývalo. U závodění jsem zůstala asi do šestnácti, pak jsem kvůli zdravotním problémům přestala. 

Tréninky na sněhu mě bavily, i když bývaly náročné. Měli jsme skvělé trenéry, kteří se nám snažili předat svůj vztah ke sportu obecně a i když přišly úspěchy, jejich přístup k nám se nezměnil tak, jak jsem to viděla třeba v jiných oddílech, kde se děcka stávaly strojem na dobré výsledky. Ale to neznamenalo, že nás nevedli k tvrdé práci na sobě, abychom byli ještě lepší. A tady se dostávám k hlavní myšlence, se kterou článek píšu.

Když jsme trénovali kopce, někdo z trenérů stával na vrcholu, kde se kopec láme. Měli jsme vyjet nahoru co nejrychleji a tam se pak "narovnat, prodloužit skluz a rozjet ještě pár metrů po rovině". Jako by to mi to říkali dneska. :) Protože závod se nerozhoduje v kopci - do něj všichni dají maximum. Závod se rozhoduje na přechodu - tam, kde se kopec láme v rovinu. Nahoře už nikdo nemá sílu, ale ti, co ještě zatnou zuby a udělají pár rychlých kroků na přelomu, naberou rychlost, kterou potom využijí v další fázi závodu. Díky tomuhle švédský biatlonista před pár měsíci vyhrál závod na olympiádě. Díky těm pár rychlým krokům, které ale strašně bolí.

Čím dál víc si uvědomuju, jak důležité je dělat tyhle kroky i v běžném životě. V Alpách, když se blížila bouřka a my jsme potřebovali dojít do údolí, kde bychom mohli postavit stany. Když už jsme byli unavení, pršelo, krosny se zdály být pořád těžší a těžší a já koukala jenom pod nohy a ne před sebe, protože jsem věděla, že to údolí je ještě daleko. Nebo v situacích, kdy je potřeba, abyste byli stateční vy i přes svoje pochybnosti, protože někdo jiný to už nezvládá. To jsem poznala taky v Alpách - kdyby tam nebyli ostatní, volala bych už první noc vrtulník. Jenže oni vytvořili takovou atmosféru, že jsem si vždycky zanadávala akorát někde za šutrem, když mě nikdo neslyšel.

Ve škole, v práci, ve vztahu k druhým...často toho máme po krk, takže si nějakou další oběť omluvíme únavou, špatnou náladou nebo přesvědčením, že přece ostatní by se na to na našem místě taky vykašlali. Ale když se jednou za čas podaří udělat těch pár kroků "navíc", co hrozně bolí, tak vyhráváme. A tenhle závod je mnohem důležitější než ten olympijský.

Sport asi navždycky bude mou součástí, a to hlavně proto, že je to něco víc než jen čistička hlavy. Je to překonávání sebe sama, je to radost, je to objevování a překonávání svých limitů. I když nezávodím a jdu se jen tak projet na běžky, vím, že se na tom kopci, co je přede mnou, nesmím zastavit.