Můj brácha před nějakou dobou pracoval pro Ligu vozíčkářů, která na sobotu plánovala oslavy nového roku v jednom brněnském klubu. Z Ligy vozíčkářů znám krom něj jednu slečnu, která mě pozvala, jinak nikoho. Zrovna v tyhle dny jsem nutně nemusela ležet v učení, tak jsem si řekla, že vlastně proč ne, půjdu s bráchou a aspoň poznám lidi, se kterými pracoval a o které se staral.

Na večírku byla spousta mladých lidí, část z nich na vozíku, část jejich asistenti. Brácha mě postupně seznamoval a doteď mě hřeje pocit, který jsem měla, když jsem s těmi lidmi mluvila, byť třeba jen chvíli. Asistenti jsou bezprostřední lidé, kteří mají upřímnou radost ze své práce a koukala jsem, jak to všichni umí se svými klienty. Nemám teď na mysli vyloženě způsob, jakým se o ně starají, ale spíš to, jak se k nim chovají a jak je berou. 

V průběhu večera se většina lidí přesunula na parket. Někteří tancovali, někteří dělali na vozíku kreace, u kterých jsem doufala, že ví, co zvládnou, někteří tam prostě jen chtěli být s ostatními. Právě na parketu jsem začala být bezprostřední i já, protože jsem zjistila, že nemá cenu řešit,jestli do někoho omylem žďuchnu nebo se připletu do cesty. Nebo jestli mi někdo přejede nohu, taky se to dá přežít. :D Když jsem viděla některé srážky vozíků, řekla jsem si, že je asi jen tak něco nerozhodí a že to tam radši pořádně rozjedem. 

Bavili jsme se skvěle. A pak jsem uviděla na druhé straně parketu kluka, který moc nadšeně nevypadal. Všimla si toho i jedna asistentka, se kterou jsem se tam seznámila, a ptaly jsme se bráchy, jestli neví, kdo to je. Byl to kluk po autonehodě, jenom o něco málo starší než my. Asi dvacet minut jsem přemýšlela, jestli za ním nemám jít. Brácha mi řekl, že se o něj párkrát staral, ať jdu. A já se furt rozhodovala, protože jsem prostě vůbec nevěděla, jak bude reagovat a jak se vlastně tancuje s člověkem na vozíku. Když jsem sama sebe ujistila, že bych musela být úplně blbá, abych ho vyklopila, tak jsme si s tou asistentkou řekly, že s ním dám jednu písničku a pak ho třeba vezmem na panáka. 

Když jsem se mu představila, chtěl jakoby něco říct, ale já mu vůbec nerozuměla. Podala jsem mu ruku a on tu svoji nemohl pořádně zvednout. Tady nebyl problém jenom s nohama. Vzala jsem ho za obě ruce a tak nějak jsme tancovali. Na další písničku už se přidala i moje nová kamarádka s bráchou, tak jsme začali vymýšlet různé kreace. Po nějaké době začal odjíždět, což mě trochu překvapilo, ale byla jsem ráda, že jsem za ním šla. Potom mi došlo, že neodjíždí, ale tancuje. :D Popojížděl dopředu a dozadu a přitom se otáčel, takže to občas fakt působilo, že jede pryč. Ale ono ne, takhle s náma tancoval. :)

Spoustu z vás má určitě s handicapovanými lidmi svoje zkušenosti a všem lidem, kteří jim věnují svůj čas a energii, patří můj velký obdiv. Člověk se často dostane do situace, kdy má příležitost něco udělat, ale neví, do čeho jde, možná může všechno ještě zhoršit. A někdy se to tak stane, že v dobré víře uděláme něco, co bychom pak nejradši vzali zpátky. Když se ale pro něco rozhodnem, protože tušíme, že bychom věci mohli zlepšit a risknem čas od času i nějaký ten trapas na vlastní triko, věřím, že to, co se nepovede, už za nás vyřeší On. 

Když to teď píšu, vzpomněla jsem si na jednu větu z vánoční pohádky, která se k tomuto příspěvku myslím hodí. :D "Buď odvážná a laskavá." A je to pravda. Buďme my těmi, co občas pro druhé udělají krok do neznáma. A když se to nepovede, víme, kam se obrátit. V tomhle případě myslím opravdu platí, že je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali. Úplně nevím, jak moc jsme tomu klukovi zvedli náladu a jestli si nakonec večírek užil. Doufám, že aspoň trochu ano. Pro mě to byl fakt obohacující večer, když vezmu všechno dohromady. Noví lidé, jejich příběhy a čistá radost a energie. A ani mě pak už tolik nemrzelo, že ten sympaťák, co se se mnou na začátku večera zakecal, nakonec odešel s někým jiným. :’D ;)