Jednou jsem slyšela přirovnání Instagramu ke "světu obrazů". To je asi docela trefné, ale já si k těm fotkám taky ráda něco přečtu - třeba jen krátký popisek nebo myšlenku...protože mám pocit, že lidi občas jen tak bez rozmyslu hází fotky na sociální sítě a já pak nevím, co vlastně chtějí světu sdělit. 

Britská zpěvačka Anne Marie  je jedna z těch, jejichž příspěvky čtu fakt ráda. Viděla jsem ji poprvé koncertovat naživo ani ne před měsícem a byla skvělá! Praštěná, ale nemáte pocit, že na tom staví svou image, prostě svá. No a nedávno mě zaujal jeden její příspěvek právě na Instagramu, protože mi trochu promluvil do duše. Je o tom, že nerada trávila čas sama, se svými myšlenkami. Začala cvičit jógu, kde se asi nevyhnete troše toho hloubání a to jí pomohlo. Pracuje na sobě, snaží se vždycky na chvíli zastavit ten rozjetý vlak a dát čas sama sobě. Já jógu necvičím a taky vím, že pro někoho představuje málem náboženství, ale to záleží na každém, jak si to nastaví. Není podle mě ani důležité, jestli je to jóga, běh, posilovna nebo sezení u rybníka. Ale pozoruju sama na sobě, že jsem si zvykla na lidi kolem sebe a když se mnou zrovna nikdo není, dám si do uší sluchátka, zapnu rádio nebo televizi. 

Proč nesnesu ticho? Asi proto, že mi není příjemné být sama se svými myšlenkami. Moje čistička hlavy je sport, ale tam většinou nepřemýšlím nad sebou - tam zkrátka vypnu a soustředím se jen na ten výkon. Když jsem šla před měsícem ke zpovědi do kostela, který je v centru Brna, po cestě bych málem neslyšela vlastního slova. Vešla jsem dovnitř a viděla, že budu muset chvíli čekat. To ticho mě na chvíli úplně uhranulo a nakonec jsem měla půlhodinu, v níž jsem se vnitřně zklidnila a pokecala s Bohem. Z téhle půlhodiny jsem pak čerpala ještě douho. :)

Další věc, kterou dělám skoro automaticky, je brát si k jídlu telefon. Teda když zrovna jím sama. Výsledek je, že vím o všech novinkách, ale co mám na talíři, o tom málem ani nevím. V postní době jsem si dala předsevzetí, že u jídla (což je pro mě nemalá čast dne i noci! :-D ) prostě mít telefon nebudu. S koncem doby postní jsem už u stolu sem tam na něco odepisovala a dneska nemám problém při sváči projet celý facebook. Tak zas zkusím opravdu jíst, když mám jídlo na talíři a nic u toho nečíst, ani tu hudbu nepouštět...

Být chvíli sama v tichu je pro mě přes léto obzvlášť těžké, když dělám všechno proto, abych si ho co nejvíc užila a mám potřebu neustále něco podnikat. Jenže vím, že mi něco chybí a že ten čas pro sebe fakt potřebuju. Ony potom půjdou snáz i ty rozhovory s Bohem, kterým se vyhýbám jak jen můžu. Na druhou stranu...myslím, že o to víc si toho času v tichu budu vážit. :-)

Nedělat pět věcí najednou a umět vydržet sama se sebou, aspoň chvíli - to je výzva...