Asi před dvěma týdny jsem si povídala se svou babičkou - teda spíš ona povídala a já poslouchala. Rozmluvila se o tom, jak všechno bylo v době jejího mládí jiné - takovou "přednášku" absolvovala asi většina z nás :-). A řekla jednu věc, jež mi zvlášť utkvěla v hlavě: "Ono dřív neexistovalo, že bychom si na sebe v neděli do kostela vzali oblečení, které jsme nosili ve všední den. I když byla třeba rodina chudá, v neděli vždycky všichni přišli nastrojení." Může se to zdát jako něco docela nepodstatného, ale když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že i ve způsobu, jak chodím do kostela oblečená, se odráží můj vztah k Bohu. On určitě nepotřebuje, abych chodila na mši pěkně oblečená, ale došlo mi, že to potřebuji já. Potřebuji si uvědomit, že se chystám na velkou slávu, na hostinu, na setkání s někým, kdo mě miluje víc, než si dokážu představit. A přece když se chystáme na nějakou schůzku, na které nám záleží, taky se podle toho patřičně oblečeme a upravíme. Vyjadřujeme tím určitou úctu k druhému. Samozřejmě, vzhled zdaleka není to nejdůležitější. Jen mám pocit, že přestože obracíme oči v sloup, když slýcháváme pořád dokola, jak je ta mládež nevychovaná a nemá žádné zábrany, není vůbec špatné některé zvyky převzít od starších generací. Takže já si od tohoto rozhovoru s babičkou dávám v neděli zvlášť záležet. :-)