Poslední dobou jsem zažívala takový malý vnitřní boj. Když má člověk hodně povinností, tak si pak zvlášť váží okamžiků, kdy si může oddechnout a chvíli se věnovat něčemu, co mu dělá radost. A já si tyhle radosti dopřávala hlavně večer - zahrála jsem si na klavír nebo na kytaru a většinou mě to "vyklidnilo" natolik, že jsem lehla do postele, přečetla jen kousíček z Bible, začala se modlit a často se stalo, že mě právě uprostřed modlitby přemohl spánek. Když jsem se pak ráno probudila, cítila jsem se trochu provinile...zase mě něco od Boha odradilo, vždyť On by měl být moje priorita...jenže pak jsem se na to začala dívat z trochu jiného úhlu pohledu (opět díky knížce Chatrč od Paula Younga :) ). Opravdu chci, aby byl Bůh moje priorita?

Už jsem tolikrát slyšela větu: "Měla bys rozlišovat priority". Rozlišovat...roztřídit věci do škatulek, které jsou od sebe nějakým způsobem oddělené, nesouvisí spolu. Ale není v tomhle případě lepší dívat se na Boha a na všechny ty aktivity, které mi dělají radost a určitým způsobem mě i naplňují, jako na něco, co je propojené? Vážně bych měla mít takový ten zvláštní pocit viny? 

Když si uvědomím, že hudební sluch mám od Boha...že je to dar, že všechno, co mi dělá radost, je velký dar, pak se na celou věc dívám jinak. On dobře ví, proč mi dal tyhle konkrétní hřivny. A pokud i v těchto svých potěšeních budu vidět milujícího Otce, zvu Ho do svého života, pocitů a prožívání, a takhle to přece chci. Neoddělovat všechny tyhle věci, které jsou přece neoddělitené...

"Bezděky začal objevovat Boží přítomnost ve všem, co dělal. Každý stůl, který vyráběl, každá židle, kterou vyřezával, mu umožňovaly pochopit, že život je posvátný a že i maličkosti jsou důležité pro proměnu Vesmíru. Jeho řemeslo se mu stalo hlavním učednictvím, nic nebylo zbytečné a každý okamžik v sobě měl věčnost s Stvoření."

(Paulo Coelho - Pátá hora)